• +420 542 529 110|
  • mapa stránek|
  • tisk stránky|
  • přidat do oblíbených
  • O nás
  • Co nabízíme
  • Reference
  • Fotogalerie
  • Inspirace
  • Novinky
  • Kontakt
  • Historie, těžba, výroba

    LOM 2.JPG LOM 2.JPG

    Historie použití kamene jako stavebního materiálu Přírodní kámen je bezesporu nejstarším materiálem, který člověk nebo jeho biologičtí předkové používali. První kamenné nástroje byly pravděpodobně používány již australopitéky v době před 3 až 2,5 mil. let. Prokazatelně však kámen sloužil jako surovina pro výrobu primitivních nástrojů druhu Homo habilis (zhruba před 1,8 mil. let). Podle archeologických nálezů dr. Luise Leakeyho byl Homo habilis rovněž prvním předkem člověka, který použil kámen cílevědomě pro stavební účely. V roce 1963 byly totiž tímto badatelem v Olduvajské rokli v Tanzánii, ve vrstvě odpovídající době 1,75 mil. let, odkryty zbytky půlkruhovitého kamenného valu o výšce až 1 m a průměru přibližně 3 m. Val byl vytvořen z volně vrstvených, neopracovaných kamenů a předpokládá se, že sloužil jako ochrana před větrem. V pravěku se původně stavělo převážně z kamenů menších rozměrů. Jako stavivo byly používány většinou neopracované úlomky a valouny, které byly kladeny vedle sebe a na sebe na sucho, tedy bez pojiva. Takto vznikaly např. různé ochranné zdi, větrolamy nebo pohřební mohyly. Zvláštní skupinou pravěkých staveb jsou užitné stavby kuželovitého tvaru s jediným vnitřním prostorem nebo i více komorami, někdy dokonce zastřešené. Jsou to např. v jižní Itálii tzv. trully, na Sardínii nuraghy (obr. 1) a ve Skotsku brochy. Jako konstrukční materiál byl opět použit neopracovaný kámen, kladený bez pojiva. Již v pravěku se projevují snahy vyvolávat představy o ideové závažnosti a společenské důležitosti stavby. Tyto snahy jsou zdůrazněny používáním kamenů značných rozměrů v tzv. megalitických stavbách jako jsou menhiry, kromlechy nebo dolomeny. Nejvýznamnější a nejznámější megalitickou stavbou v Evropě je Stonehenge nedaleko městečka Salisbury v jižní Anglii . Ze starověkých kamenných staveb jsou jednoznačně nejznámější egyptské pyramidy. Pocházejí z doby Staré říše (asi 2700 – 2150 př. n.l.) a byly budovány především za vlády 3. a 4. dynastie (asi 2700 – 2500 př. n.l.). Nejznámějšími pyramidami jsou pyramidy v Gíze nedaleko Káhiry – Chufewova (Cheopsova), Chafréova (Chefrénova, Ráchefova) a Menkauréova. Největší z nich je pyramida Cheopsova, jejíž základnu tvoří čtverec o hraně 230,4 metru a původní výška činila 146,7 metru. Odhaduje se, že ji tvoří asi dva a půl miliónu velmi dobře opracovaných kamenných kvádrů, většinou o kubatuře okolo 1 - 2 m3. Dokonalost opracování při neznalosti železa, milimetrová přesnost v uložení kamenných bloků, jejich často značná hmotnost, dodnes nezodpovězené otázky způsobu přepravy bloků a celkové logistiky těžby, přepravy a výstavby daly vzniknout hypotéze o „syntetickém“ původu kamene, použitého v pyramidách. Tato domněnka byla poprvé vyslovena v 60. letech 20. století prof. Davidovitsem a předpokládá, že alespoň část bloků vznikala na místě, a to jako směs drceného vápence a geopolymerního pojiva, která byla v tekuté formě odlévána do forem. Kromě Egypta je známa řada často impozantních staveb starověkého typu z kultur Mayů a Aztéků ve Střední Americe a Inků v Jižní Americe. V Evropě je používání kamene ve stavitelství a architektuře dále rozvinuto v Řecku a v Římě.

    LOM 21.jpg LOM 21.jpg

    Zatímco Řekové používali v architektuře výhradně konstrukční systém architrávový (kdy na vertikálních sloupech ležel vodorovný, pravoúhlý překlad), Římané používali kamene i pro klenuté prvky. Klenba byla v římském stavitelství použita jak u technických staveb (mosty, akvadukty), tak také u staveb obytných. Řekové a Římané vytvořili mnoho nových stavebních technik. Do základů a na smíšené zdivo používali kámen lomový. Tesaný kámen, dokonale opracovaný železnými nástroji, byl ve zdivu provázán a často spojen na rybinu, čep nebo dlab, případně byly použity kovové skoby nebo hmoždíky. V antice se rovněž hojně používaly kamenné obklady z kvádrů nebo desek, na dlažbu se často používala kamenná mozaika. Po pádu Západořímské říše došlo k velkému úpadku stavitelství a tedy i používání kamene. Počátky nové éry v dějinách kamenné architektury spadají v Evropě až do konce prvního tisíciletí našeho letopočtu. Velký význam pro rozšíření staronové (tzv. římské) stavební techniky, tedy zdění z kamene na vápennou maltu, mělo v Evropě rozšíření křesťanství. Kamene pak používaly všechny hlavní stavební slohy. V románské architektuře (přibližně 10. až 13. století) dokonce vznikaly celokamenné stavby, dochované zejména ve Francii, které měly z kamene základy, zdi, sloupy, pilíře, klenuté zastropení a také zastřešení. Do románské doby spadá také budování prvních kamenných mostů. Obrovský rozkvět v používání kamene a v rozvoji konstrukčních technik přinesla gotika. V gotice vznikají zejména architektonicky a stavebně náročné, vysoké stavby – katedrály, jejichž konstrukční systém jako první dokázal využít základní vlastnosti kamene, tj. vysoké pevnosti v tlaku. Renesance navázala na dědictví antiky, kamene bylo používáno ve zdivu, ale také v architektonicky náročných kamenických prvcích (římsoví, hlavice sloupů, sloupové dříky). Kámen se v renesanci často používal také pro zvýraznění monumentality stavby, a to např. formou bosáže nebo rustiky na portálech. V baroku se pak stále více začíná uplatňovat architektura omítková, kámen často slouží jako pouhé stavivo. O to více je kámen využíván v interiéru - na dlažby, obklady stěn a na kamenosochařské práce. Další éru výraznějšího používání kamene pak přineslo 19. století, a to díky tzv. historizujícím slohům (např. novogotika a zejména novorenesance). V novodobé architektuře již nemá kámen výsadní postavení konstrukčního materiálu, řadou vlastností nemůže konkurovat betonu nebo oceli. Je však dodnes nenahraditelný, pokud jde o vyjádření vznešenosti a závažnosti stavby.

     
  • zavřít